Tak jako první mě napadá klasická výmluva v tom slova smyslu, že stejnak se nic k lepšímu nezmění. Že politika je samý med před volbami a pak sliby/chyby. Že obyčejný volič nic svým jedním hlasem neovlivní a že spousta Romů bude i nadále tam kde jsou, na okraji společnosti, nechtění, stigmatizovaní a represemi pronásledovaní, ať už na tom Kraji sedí kdokoliv. Většinou, když tyto diskuze vedu, tak zjišťuji, že hodně Romů myslí právě takto, velice přízemně a zajímá je, jak ten, který kandidát učiní cosi v jejich osobní prospěch, pro jejich blaho, nebo pro blaho romské komunity, ale tam to končí. Nějak postrádám obecně - občanský rozměr v myslích těchto jedinců a úvahy méně přízemní a více zaměřené na okolí, své město, na region jako takový, na vzájemné soužití a dobré spolužití pro všechny. Někdy přemýšlím na základě těchto zjištění o tom, jaký mají někteří Romové vztah k této zemi. Je mi jasné, že život na hranici chudoby sebou nese přímočaré myšlenkové pochody. Co dát do hrnce je priorita číslo jedna. Stejně mi však vrtá hlavou, proč občan této země rezignuje na jediný způsob jak změnit status quo. Pochopitelně, že se nabízí logické úvahy o vykořenění, či spíše nedostatečném zakořenění v místě a čase.
Vlastenectví je v současné době sprosté slovo, neboť si jej uzurpovali neonacisté a jiné extremistické živly. To sice chápu, ale nesouhlasím s takovým názorem. Říci o sobě, že jedinec romské národnosti a občan tohoto státu je vlastenec, který ctí občanskou povinnost, protože vnímá právo volit jako čest, znamená svým způsobem se znemožnit v očích velké části romské komunity. Problém s volební neúčastí celé řady Romů proto lze definovat právě touto optikou. Rád bych se pletl a budu velice nadšený, až zjistím, že většina Romů v této zemi jsou vlastenci, hrdí na českou republiku a vědomi si občanské povinnosti volit. Abnormální volební účast mých soukmenovců, bude pro mě osobně takovým indikátorem.